Český klub skeptiků zvaný SISYFOS, který je součástí celosvětového hnutí vědců a filosofů, mezi nimiž najdeme i nositelé Nobelových cen, bojuje proti bludům a vzestupu iracionality ve společnosti.

SISYFOS uvádí, že esoterika je oblast, zabývající se nereálným, nemateriálním a technickými prostředky nebo metodami vědy nepoznatelným světem. Principy "duchovního poznávání" v esoterice se neslučují s kriticko-racionálním přístupem vědy. Existence astrálního světa a jeho obyvatel, aury, čaker, astrálu, karmy apod. není ověřitelná, jde o pouhé zajímavé myšlenkové konstrukce charakteru fantasmagorií. Široce je esoterika využívána léčiteli a šarlatány všeho druhu a propadají jí lidé, u nichž emocionalita převažuje nad racionalitou.

Podle statistik organizace SISYOFS v České republice existuje téměř 50 tisíc léčitelů. Už jste se s některým setkali? Byl to pohodář s dlouhými vousy a kyvadlem? Nebo snad načesaná paní s pronikavýma očima v dlouhém fialovém svetříku ověšená korály a talismany? Vypadají možná lehce jako hippies – vonné tyčky, ornamenty, Indie a batika. Většina lidí v české společnosti je vnímá tolerantně. Mnozí z nás chodí rádi do čajoven, poslechnou si meditační hudbu a nechají se unést kouzelným světem daleko za všední materiální útrapy. Uslyšíme kolem sebe věty jako: „To nech být, má to tak být, to je vesmír kámo.“ nebo: „Tenhle vztah je karmická zkouška a až si dáme, co máme, tak zase půjdeme každý po svém.“

Proč však právě u nás je těchto sympatizantů výrazně vyšší počet než v ostatních zemích Evropy?

Někteří současní teologové to přisuzují prostoru, který se ve spirituální oblasti postupně vyprazdňuje masivním vykořeněním křesťanství během komunistické éry 20. století, potažmo již od dob bitvy na Bílé hoře (r. 1620). Tento téměř prázdný prostor po r. 1989 postupně zaplňují nejrůznější nově příchozí náboženské, šamanské a esoterické systémy z celého světa.  Potvrzovalo by to jistým způsobem teorii známého švýcarského psychoterapeuta Carla Gustava Junga, že míra duchovní potřeby společnosti se během věků nemění, mění se pouze její vnější projevy. Jung však ještě doplňuje, že tuto vnitřní potřebu, která může spočívat i jen v pouhé víře v život, máme nakonec všichni, jen někteří ji na venek prostě neprojevují.