Kdyby měl člověk vždy tolik peněz, kolik by potřeboval, nemusel by se namáhat s jejich počítáním a přepočítáváním. Zkrátka by bral z onoho pomyslného bezedného měšce, kolik by potřeboval, a peněz by neubývalo.

Jenže většina lidí na tom takto dobře není. A dejme tomu mezi obyčejnými zaměstnanci sotva najdeme někoho takového, kdo by pracoval na svého zaměstnavatele bez odpovídajícího finančního ohodnocení a bez počítání, co si za svou výplatu dokáže pořídit a co už ne.

A tak se každý zaměstnanec musí starat o to, aby mu byla za jeho práci nabídnuta dostatečná odměna. Aby měl z čeho žít. Jenže jakmile je dotyčnému určitá cifra sdělena, neměl by ji brát rovnou automaticky za samozřejmou, neměl by počítat s tím, že ji dostane. A to ani ne tak proto, že by se zaměstnavatel mohl někdy dostat do finanční tísně a musel by na platech ušetřit, jako spíše proto, že je tu jedno zdánlivě banální slůvko, které tu ale představuje významný rozdíl. A tím je slůvko ‚hrubá‘.

Když se zájemce uchází o práci, obvykle mu oslovený zaměstnavatel nabídne právě hrubou mzdu. Tedy tolik, kolik je tento zaměstnavatel zaměstnanci ochoten dát a za normálních okolností i dá.

Jenže na cestě mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem kus této mzdy jednoduše zmizí. Stát si z ní vezme svůj podíl, daň z příjmu, sociální pojištění a zdravotní pojištění, a zaměstnanec pak dostane jen daleko menší mzdu čistou.

A aby tento rozdíl nikoho nezaskočil, měl by si každý při zjištění, kolik mu nabízejí hrubého, tuto částku přepočítat a zjistit, jaká bude právě jeho čistá mzda, tedy to, co doopravdy dostane. Protože právě za čistou mzdu zaměstnanci žijí, ta jim má stačit k placení všech výdajů. A nebylo by nic horšího, než kdyby zaměstnanec až v den výplaty zjistil, že nedostane tolik, kolik očekával. Pak už by to bylo jako honit pozdě bycha.